Když muži zmizí slunce

15. března 2017 v 8:15 | Tricia
Mluvil na něj, to si uvědomoval, ale nedokázal se přinutit poslouchat. Pouze mechanicky přikyvoval a zíral z okna, ale ani tam nic moc neviděl. Jeho tmavé oči bloudily v korunách stromů vysázených v zahradě, líně se otočily za ptáčkem, jenž vyletěl z nedalekého keře, ale doopravdy jej příliš nevnímaly. Jakoby nebyl schopen zaostřit, obrazy mu splývaly v rozmazanou šmouhu... Propána, jak rád by to všechno svedl na obyčejnou únavu...
"Felipe? Felipe!" najednou ten hlas uslyšel nějak moc blízko sebe, následovaný netrpělivým lusknutím prstů přímo u jeho ucha, až sebou škubl leknutím.
Otočil se doprava a nadechl k omluvě, ale jeho společník ho předběhl. "Vypadáš nepřítomně, chlapče."

"A vyčerpaně," dodal vzápětí, když si přeměřil tmavé kruhy pod jeho očima. "Co se stalo?"
"Moc jsem toho nenaspal." Felipe si povzdechl. "Omlouvám se, dědečku. Můžeš pokračovat o tom obchodu... Slibuji, že už Tě budu poslouchat."
Roberto Cortes zavrtěl hlavou. "Obchod počká. To není vyčerpání z únavy, můj milý... Jakže se jmenuje?"
Felipe prudce vzhlédl. "Kdo?"
Dědeček se chápavě usmál. V tom úsměvu byla jakási jiskra, díky níž najednou vypadal i přes své sešlé a vyhublé vzezření mladší o deset let. "Ta žena, co Tě tu byla párkrát navštívit. V posledních týdnech se po ní slehla zem, jak mě Antonio informoval, a od té doby jsi prý jako vyměněný."
"Aida." Felipe zaskřípal zuby. V duchu si slíbil, že svého mladšího bratra později důkladně vyškolí o tom, čemu se říká "zásah do cizího soukromí", ale teď musel vyřešit tohle. Povolil si černou kravatu a oči stejné barvy upřel na staršího muže. "Neber si to zle, dědečku, ale už mi není 15. Táhne mi na 30 a dokážu si své starosti se ženami vyřešit sám."
Do očí starého muže se vloudil tichý smutek. "Já jsem Tě s ní viděl, synku. Tenkrát na tom obchodním večírku u Campillových, vzpomínáš? Vypadal jsi šťastný. Zářil jsi... Poprvé od té doby, co zemřela Magda."
Felipe sebou škubl. "To... to není konstruktivní. Tady nejde o Magdu."
"Ne?" Roberto povytáhl jedno bílé obočí. "Jsou to už tři roky, Felipe. Měl bys začít znovu žít."
"Říkám, že tady nejde o Magdu. Nebo alespoň nejen o ni. Dvojčata mě potřebují. Je jim teprve 8. A někdo se musí naplno věnovat obchodu, když můj mladší bratr zatím stále jen prohání ženské sukně, " pod starcovým pronikavým pohledem se neklidně ošil, "můžeme prosím mluvit o něčem jiném?"
Starý muž hned neodpověděl. Zadíval se z okna jako předtím jeho vnuk a upřel pohled do mraků, které jakoby ten den chtěly pohltit slunce. "Můj drahý Felipe... Je smutné, že své největší chyby často nepoznáme až do okamžiku, kdy už je příliš pozdě. Že je kolikrát vidí všichni kolem, jen my sami to nedokážeme. Pověz mi, udělal jsi někdy něco, čeho jsi později hořce litoval? A už to nešlo vrátit?"
Znělo to jako řečnická otázka, ale když se ticho prodlužovalo, uvědomil si Felipe, že dědeček nejspíš čeká na odpověď. "Já teď žádnou chybu nedělám," pronesl, ale jeho hlas zněl nejistě i jemu samotnému, "jen se zaměřuji na důležitější věci, na děti, nemám žádný čas na-"
"Miluješ ji?" skočil mu do řeči Roberto zcela proti svému zvyku a upřeně se mu zahleděl do očí.
Felipovi vyrazil na zádech studený pot. Otřel si čelo a zcela zbytečně prohrábl dokonale upravené černé vlasy. "Já..."
Před očima mu vytanuly obrazy, vzpomínky, které se v poslední době zoufale snažil potlačovat. Protože stejnou otázku... V uších mu zaznělo její vlastní smutné "Miluješ mě?", které vyslovila, když se předchozí týden naposledy setkali po jeho téměř měsíční odmlce, vzpomněl si na své vlastní váhání, na to, jak se jí nedokázal podívat do těch velkých mandlových očí... a znova jakoby uslyšel klapání podpatků, když od něj rychle odcházela a červené šaty se jí míhaly kolem nohou...
"Ženy jsou pro nás jako slunce, Felipe," znovu promluvil Roberto a přerušil tok jeho myšlenek.
Nechápavě vzhlédl. "Slunce?"
"Ovšem." Starý muž se usmál. "Potřebujeme je. Nabíjí nás, vytváří pro nás teplo domova, dávají nám lásku a podporu, když ji nejvíc potřebujeme. Nešťastný je muž, který se rozhodne zůstat sám - tomu v ten den, kdy přijde o svou lásku, jakoby zmizelo Slunce a zůstane jen šeď, apatie a prázdnota." Zvedl se z křesla. "Nevzdávej se kvůli nikomu toho nejcennějšího, co můžeš mít. Já vím, že je to děsivé, Felipe. Můžeš se bát, že ji děti nebudou mít rády, že jí samotné nedokážeš dát to, co si zaslouží... Toho se bojí každý muž. Ale klíč je právě v tom, postavit se svému strachu. Nezapomeň - na smrtelné posteli člověk vždycky lituje jen toho, co neudělal, ne toho, co udělal. Přemýšlej o tom."
Rozešel se ke dveřím, ale na prahu se ještě otočil. "Mimochodem - už jen ty nádherné dlouhé nohy, co má, by Ti měly usnadnit rozhodování. S takovou předností jinou ženu nenajdeš."
Felipe na něho vytřeštil oči. "Nohy? Prokristapána, kolik že Ti je?"
"No, jsem už starý, ale ne nevšímavý," výmluvně zamrkal a Felipe pochopil, že si z něj děd samozřejmě jen utahuje. Pak zmizel v chodbě a mladý muž se rozesmál.
Poté se zarazil a udiveně naslouchal ozvěně svého vlastního smíchu. Jak dlouho už se takhle hlasitě od srdce nezasmál? Ale děd měl pravdu... Aida skutečně měla nádherné nohy. A vlastně celou postavu, plná ňadra, útlý pas... Vzpomněl si na její neposedné tmavohnědé vlasy, které se jí neustále uvolňovaly ze spon a padaly jí do očí... Na to, jak laskavý měla úsměv a jak vždycky zvrátila hlavu dozadu, když se něčemu smála... Jak strašně mu ten smích chyběl...
Vstal z křesla a vyhlédl ven. Šedavé mraky, dávající příslib deště, už pokrývaly celou oblohu, Slunce za nimi zcela zmizelo... Celé nebe vypadalo, jakoby se mělo zřítit, skoro jakoby chtělo podtrhnout váhu Robertových slov. A Felipe si v tu chvíli uvědomil, že bez ní jakoby Slunce opravdu neviděl. Bez ní se cítil, jakoby měl až do konce života skutečně vidět jen tu mračnou, beztvarou šeď.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 15. března 2017 v 15:59 | Reagovat

Je hezké kolik si toho Felipe uvědomil díky slovům starého muže :)

2 Tricia Tricia | Web | 17. března 2017 v 11:03 | Reagovat

[1]: Snažila jsem se tak trochu vystihnout skutečnost... Co jsem si tak všimla, často nedokážeme nebo nechceme vidět věci, které máme přímo před nosem a uvědomíme si je naplno, až když na ně někdo přímo ukáže. :)

3 Lucka Lucka | E-mail | Web | 19. března 2017 v 21:11 | Reagovat

Tak to je parádně napsané. :-) Nehledě na to, že dědeček je očividně správňák! :-)

4 Tricia Tricia | Web | 23. března 2017 v 23:21 | Reagovat

[3]: Děkuju. :)) Starý muž, moudrá slova... Každý z nás by občas někoho takového potřeboval. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama